Členové

První sborové zkušenosti (kromě rodinného vícehlasého prozpěvování na cestách autem) posbírala v Ústeckém dětském sboru pod vedením manželů Kobrlových. Po odchodu za studii do Prahy bez zpívání dlouho nevydržela a postupně se na delší či kratší dobu stala členkou sborů Kratochvíle, Bohemiachor, Víceméně v tónině, Kakofon, Crashendo… Nakonec se jí povedlo infiltrovat i Oktet, kam následovala svou sestru a svého muže. Odjakživa zpívala sopránové party a nejinak je tomu i v Oktetu. Je známá jako notorický prudič sbormistrů, kdy neustále upozorňuje na rytmické a intonační chyby, což asi pramení z její lásky k matematice. Tu využívá také ve své pracovní kariéře – působí totiž ve firmě zabývající se vývojem a použitím geografických informačních systémů. Aktuálním „zaměstnáním“ je však nyní rodičovská dovolená s dětmi Ondrou a dvojčaty Honzíkem a Kubíkem. Dalším jejím zájmem (nyní trochu opomíjeným) je genealogie.

Už jako malá prý byla zdálky dobře slyšet, když ji rodiče dávali spát do kočárku na balkon. Řev později vyměnila za zpěv a u toho už zůstala. Od devíti let navštěvovala dětský pěvecký sbor Mládí pod vedením prof. Stanislava Pecháčka, spoustu krásných let strávila v gymnaziálním sboru Libora Sládka Besharmonie, v celorepublikovém sboru Bohemiachor a něco málo zkušeností nasbírala i v kapelách Jazzika a Deepers. Před odchodem na mateřskou dovolenou pracovala pro obchod s hudebními nástroji kytary.cz. Má ráda život se vším všudy, pohádky a hry, dobré jídlo a pití a otevřené lidi. V Oktetu je od samého začátku, pohybuje se mezi sopránem a altem (tíhne tedy spíše dolů) a patří ke členům, na něž se ostatní vytahují (samozřejmě jen svou výškou!).

Na sborových soustředěních trávila víkendy už v předškolním věku, protože maminka, babička i děda zpívali ve sboru u pana Brožka. Nebylo tedy divu, že v první třídě nastoupila spolu se sestrou do Ústeckého dětského sboru, vedeného charismatickým profesorem Kobrlem. Tvrdohlavě trvala na tom, že bude s Barunkou zpívat soprán, ačkoli její hlas zněl mnohem lépe v polohách o dost nižších. Zpívání ve sboru si i přesto zamilovala a brzy pochopila, že tam jde o mnohem více než jen o provozování vícehlasé hudby. Gymnaziální sbor Gauneramus, vedený spíše kamarádem než učitelem Vladimírem Saskou, jí pak odhalil nesčetné radosti sborů smíšených a definitivně tak určil její největší životní hobby. Studium překladatelství ji po maturitě odvedlo z rodného Ústí nad Labem do Prahy, kde ji brzy díky sestře lapila chapadla sboru Kratochvíle, který vedla Sylva Kroupová. A právě setkání s touto zpěvačkou a sbormistryní se jí stalo osudným – Sylva ji nejprve u sebe ubytovala a brzy na to i přivedla (původně jako záskok) do Oktetu. Tam se na dlouho stala nejen nejmenším členem, ale také již natrvalo altem. Nic na tom nezměnilo ani doporučení laskavé učitelky zpěvu Pavly Fendrichové, aby se vrátila do sopránu, takže altové party si zazpívala postupně ještě v řadě dalších sborů: v renesančním Víceméně v tónině, Collegiu 419, v ženském sboru Chrpy či obligátním Bohemiachoru.

Za její první návštěvou ZUŠ v Klášterci nad Ohří nestojí nikdo jiný než rodiče, kteří si nástup do tanečního oddělení podmínili o týden dřívějším sundáním sádry na ruce. Následovala i první hodina klavíru, na které měla zkusit přezpívat Kočka leze dírou od „c1“, aby se zjistilo, jestli má aspoň trošku hudební sluch. Od c1 to neklaplo, takže druhý pokus následoval od malého g. To již dopadlo lépe, a tak byla přijata. Svatou trpělivost s učením not a basového klíče s ní měl tatínek, který první roky u klavíru kontroloval, aby nehrála vše podle poslechu, ale pěkně podle not, a každou chybu hlasitě okomentoval slovem KUŠ! Zájem o zpěv se začal probouzet záhy. První hodina zpěvu však byla zároveň i poslední. Paní učitelka zkonstatovala, že bude lepší, když se zpěvem ještě chvíli počká. A tak čekala až do prváku na vejšce, kdy se ze zvědavosti připletla mezi zakládající členy vokálního uskupení, které po dvou letech formování začalo fungovat pod názvem Všelijak. Díky shodě náhod se ocitla ve vedení, i když nevěděla, která bije a sborový zpěv byl do té doby cizím slovem. Rozhodla se ale, že to zkusí a zkouší doteď. O existenci Oktetu se dozvěděla od Lenky (bývalé Okteťačky), která jí zápočet ze španělštiny zapsala na oktetím koncertě. Od té doby se Irča stala věrným oktetím fanouškem. Ani nepomyslela na to, že by někdy mohla být jeho součástí. Stalo se, a tak ji teď můžete slyšet v altové sekci, kde zvyšuje výškový průměr.

Nebyl sice účasten prvotního rozhovoru, při kterém myšlenka Oktetu vznikla, ale dá se říci, že členem skupiny je od první zkoušky. Od té doby také tvoří pevné jádro tenorové sekce společně se Zdendou.

Sborovému zpěvu se věnoval již během studia základní umělecké školy Na Popelce, pak ale sbor na několik let opustil a ke zpěvu se opět vrátil až v tercii na gymnáziu. Tam s Besharmonií došel až k maturitě a ještě o kousek dál, když studoval architekturu v Praze. Sborů za svou tzv. kariéru navštívil i více, zmínku by si zasloužil alespoň Kiks a Laetitia. Nakonec ale zůstal u Oktetu. Kromě hudby má i jiné zájmy, lze vyjmenovat například dinosaury, kreslení, modelování z hlíny, vesmír, manželku, 2 děti atd. Má spoustu nereálných přání a tužeb a s Oktetem by rád nazpíval album vánočních koled.

Se sborovým zpěvem neměl dlouho nic společného. Během dospívání se věnoval závodnímu tanci (standardnímu a latinsko-americkému), ale když už se pak konečně ke zpívání dostal, neváhal v pubertě nabytou taneční znalost uplatnit, obzvláště na koncertech. První sborovou zkušenost přinesla (jako pro mnohé další) Besharmonie, gymnaziální sbor pod vedením sborového takřka guru – Libora Sládka, který ho bez váhání pasoval na tenora. Odtud už pak byla snadná cesta do dalších pěveckých těles, jako například KIKS, BAR-i-TON, Kratochvíle nebo Bohemiachor. Jeho profesní život ani zdánlivě nenasvědčuje obecnou tendenci zalíbení ve zpěvu, nebo alespoň tak to mezi svými IT kolegy vnímá. Protiklady se zkrátka přitahují…

První zkušenosti se zpíváním získal podobně jako další členové doma. Ne ale od rodičů nebo od sourozenců – hudební škola byla totiž hned za rohem a tak byl zpěv z ní slyšet až u něj v pokoji. Jednoho dne se tedy jako malý školák rozhodl, že by to chtěl taky zkusit – a k paní učitelce Janě Šímové pak chodil spoustu let. Záhy po nástupu na gymnázium byl naverbován do tamního sboru, kde se poprvé sektal se sborovým zpíváním – a natrvalo se také usadil v basové sekci. Největší “předoktetovskou” sborovou zkušeností pro něj byl ústecký sbor Romance vedený Petrem Řehákem. Kvůli studiu medicíny se postupně přesunul z rodného Ústí nad Labem do Prahy a díky kombinaci různých náhod se také nakonec dostává do Oktetu (kde je už několik let ve “zkušební době”). A i když fyzika byla jedním z jeho nejméně oblíbených předmětů, živí se dnes jako radiolog a “zobrazovač” na Radiodiagnostické klinice VFN.

Prvotní zkušenost se zpíváním se na nějakou dobu zdála být také konečnou. Navštěvování nejmenovaného dětského sboru myšlenkově propojilo podobné aktivity s tehdy nadužívaným termínem núdá. Představa angažovanosti v pěveckém tělese se stala přijatelnou až v gymnaziálním sboru pod vedením (chvíle napětí) Libora Sládka. Netrvalo dlouho a nově zmutovaný bas si vyžádal i osobní péči u učitelky sólového zpěvu Moniky Drdové. Potom už zbýval jen krůček „za bráchou“ do Oktetu, kde si čerstvě zrozené uskupení nějakého hlubšího hlasu žádalo a núdá nehrozila ani náznakem. Halekalo se samozřejmě i jinde, namátkou v Operním souboru ZUŠ Na Popelce nebo v Bohemiachoru, ale nad Oktet není. A jak prý se dá zpívání skloubit se studiem? No prostě někdy to studium flákáte trochu smysluplněji, než jindy.